Pasivní dům je další stupeň na škále energetické náročnosti domů, hned za domy nízkoenergetickými. Posouvá možnosti energetických úspor zase o něco dále. Za ním se nacházejí už jen domy nulové.
Hlavním kritériem pro posuzování energetické náročnosti domů a pro označení domu za pasivní je roční spotřeba tepla na vytápění. Pro stavby pasivní nesmí překračovat 15 kWh/m2 za rok.
Pro představu, nízkoenergetické objekty mají hranici 50 kWh/m2, objekty stavěné podle současných platných norem dosahují hodnot okolo 150 kWh/m2 a objekty starší výstavby (20 a více let staré) se vykazují roční spotřebou tepla na vytápění dokonce 250 kWh/m2 a více. Pasivní standard je tedy opravdu výrazným krokem vpřed v oblasti snižování energetické náročnosti domů.
S roční spotřebou tepla na vytápění jsou spjaty další veličiny, které mají zásadní vliv na dosažení pasivního standardu.
V prvé řadě je to součinitel prostupu tepla (W/m2K), udávaný pro jednotlivé konstrukce (obvodové stěny, střešní pláště, apod.). Tato veličina udává, do jaké míry je určitá konstrukce schopna bránit úniku tepla směrem do exteriéru. Čím je její hodnota menší, tím je tato schopnost větší. Pochopitelně nejlepšími parametry se vykazují například tepelné izolace, naopak nejhorší vlastnosti v této oblasti má například sklo. Součinitel prostupu tepla obvodové konstrukce pasivních objektů by se měl pohybovat v rozmezí 0,09 – 0,15 W/m2K. Výsledná hodnota se zjišťuje podrobným výpočtem. Běžně užívané a certifikované skladby různých výrobců svoji hodnotu součinitele prostupu tepla udávají.
K jeho dosažení je zapotřebí kombinace základních principů pasivní výstavby. Ve své podstatě jsou tyto principy totožné s těmi pro výstavbu nízkoenergetickou, jen je nutné jejich striktnější dodržování, aby ve výsledku bylo dosaženo větší úspory potřebné energie.
Patří mezi ně správné umístění stavby vůči světovým stranám a s tím spjatá orientace prosklených ploch s možností využití solárních tepelných zisků. Nejvýhodnější je orientovat prosklené plochy na jih, neboť v létě je na této světové straně slunce ještě poměrně vysoko a lze se před jeho silným zářením účinně chránit pomocí stínění a clonění. Naopak v zimě poskytuje ony solární tepelné zisky.
Velmi důležitým bodem je tepelná izolace objektu. Dostatečným zaizolováním se snižuje součinitel prostupu tepla konstrukce. Samozřejmostí by měla být eliminace tepelných mostů. Kvalitní by mělo být i zasklení oken, které by též mělo dosahovat určité hodnoty součinitele prostupu tepla. Že to bude hodnota několikrát vyšší než hodnota u obvodové konstrukce stavby, je jasné. Nicméně dnešní technologie poskytují již poměrně slušné výsledky a tepelně-technické vlastnosti oken se neustále zlepšují.
Pozornost je také věnována celkové vzduchové těsnosti konstrukce, opět z důvodu nežádoucího úniku tepla.
S tím je spjata nutnost instalace řízené výměny vzduchu doplněna rekuperací, to znamená zpětným získáváním tepla, které se předává mezi teplým odváděným vzduchem a studeným vzduchem přiváděným.